Květinový dům: nové územní rozhodnutí 

6. 3. 2017 Právo
Celý článek zde>

 

Radní i památkáři by měli vyjet na zkušenou do světa

16. 1. 2012 Mladá fronta DNES

Praha, co se architektury týká, zaostává za jinými evropskými městy. MF DNES proto zpovídala dva muže, kteří mohou metropoli v nejbližších letech pomoci: architekta Zdeňka Lukeše a primátora Bohuslava Svobodu. 

Podle historika architektury Zdeňka Lukeše na tom není Praha ve srovnání s jinými evropskými metropolemi moc dobře. 
Alespoň z pohledu současné moderní architektury. Za našimi hranicemi stavějí architekti z různých zemí, domy jsou zajímavější a odvážnější. 
Ale jen ve stavbách to není. „Kvalita parků a veřejných prostranství je vyšší a život v takových městech je příjemnější. Mluvím o Německu, Holandsku, skandinávských zemích, Rakousku, ale také třeba o Slovinsku,“ říká Lukeš. 

Co má Praha tedy udělat, aby se vyrovnala ostatním srovnatelným evropským městům a nečerpala pouze ze svých architektonických památek? V rozhovoru pro MF DNES se pokusili nalézt odpověď primátor Bohuslav Svoboda a architekt Zdeněk Lukeš. 

* Jaké kroky má Praha udělat, aby se dotáhla na ostatní metropole v Evropě? 

Lukeš: Především musíte vědět, jaké má tohle město problémy, co je špatně, co naopak dobře. Pak najít zajímavé lidi, se kterými se můžete bavit a kteří vás inspirují. Prahu je nutné otevřít nejen našim, ale i zahraničním architektům a dávat jim náměty k řešení. Je tu spousta takových témat, a tím nemyslím jen budovy, ale i veřejná prostranství. V tom má Praha obrovské rezervy. 
Svoboda: Největší problém ve vztahu k moderní architektuře nebo vývoji města je, že se vstupu nové architektury a priori brání. Musí se změnit myšlení lidí, aby moderní stavby nechápali vždy jen jako cizorodý prvek, ale i jako obohacující element města. 

* Jak chcete změnit pohled lidí? 

Lukeš: Já se o to snažím celý život, dělám přednášky, vycházky i za nepříliš známou, ale kvalitní a zajímavou architekturou. Chci, aby Pražané věděli, co je v jejich městě originálního, aby si uvědomili, že za těmi domy stojí živí lidé. Architekti, kteří ve své době také bojovali svůj boj. Podobně to dělají i moji kolegové, ale stále je to málo. 
Svoboda: Snažíme se o tom mluvit, ukazovat příklady. Máme skupinu odborníků nazvanou Vize pro Prahu, další experti spolupracují s těmi, kteří dělají územní plán. Ovšem myslím, že když se budou stavět moderní domy, lidé uvidí, že to jde. 
Lukeš: Také by měli lidé jezdit do zahraničí a podívat se, jak se staví tam. Jedině tak si udělají kvalitní úsudek a přestanou se moderní architektury bát. 

Jak si poradit s konzervativními památkáři 

* Tohoto strachu by se ale měli zbavit i ti, kteří o stavbách či rozvoji města rozhodují... 

Lukeš: Sama radnice by měla organizovat pro své zastupitele cesty do měst, která by mohla být Praze příkladem. Vydat se tam s odborníky, najít způsoby, jak to tam funguje, a také se poučit z chyb. 
Svoboda: To není špatný nápad, ale byl bych skromnější. Tuto možnost by měli mít zejména radní, do jejichž kompetence tyto otázky patří. A také lidé, kteří sedí v komisích. Lukeš: Já bych tam poslal i některé památkáře. Svoboda: Památkáři jsou jeden z našich obrovských problémů, protože konzervovat město za každou cenu je špatně. V zahraničí by měli vidět, jak historické památky komunikují s moderními budovami. A to úspěšně. Jenže to mnohdy není chyba samotných památkářů, ale spíš toho systému. Lukeš: Ano, tento obor je na tom složitě. Systém není dokonalý. Ti „výkonní“ památkáři sedí na magistrátu a mají razítko. Památkáři v Národním památkovém ústavu tuto možnost nemají a to se často projevuje jejich konzervativními postoji. Oni si pak říkají: „Budu proti všemu“, ale město musí žít. 

* Město by se ale mělo umět bránit třeba před bouráním historických památek, ne? 

Svoboda: Samozřejmě, od toho je jejich seznam. Ale nemůžeme Prahu vyhlásit celou jako rezervaci. Musíme ji otevřít. Například dům v Opletalově ulici, proti jehož zbourání se vloni protestovalo, posuzovala skupina architektů a historiků umění. Naprostá většina se přikláněla ke zbourání. I Václavské náměstí je přeci skladbou různých stylů. 
Lukeš: Myslím, že zrovna tento případ se stal spíš symbolem boje proti moci. Tedy proti vládě a panu ministrovi kultury, který se v tom také pohyboval dost nešťastně. My máme památek obrovské množství, v Evropě těžko srovnatelné, a jsme na to právem hrdí. Ale ty domy, které na seznamu nejsou a odborníci se shodnou, že jsou průměrné, jsou samozřejmě kandidáty na to, že je nahradí něco nového. V tom je kouzlo tohoto města, že propojuje různé slohy, a vlastně to tak bylo ve všech epochách. 

* Řekněte nejvýraznější příklad, který vás napadne. 

Lukeš: Třeba dnes už nikoho nepřekvapí, že na gotickém Karlově mostě stojí barokní sochy. 
Svoboda: Celý Pražský hrad je směsicí stylů od těch nejstarších po ty nejmodernější. 
Jaké má město možnosti, aby zabránilo často živelným představám soukromých investorů? 
Lukeš: Kvalitní územní plán, který stanoví kapacitní a výškovou regulaci a zajistí prolínání různých funkcí, aby se nestalo, že někde budou dominovat jenom administrativní budovy a hotely. To je samozřejmě velké nebezpečí. Svoboda: Územní plán musí tvořit profesionálové, a právě proto nyní sestavujeme skupinu nejvýznamnějších odborníků. 

Ale to není všechno. 

* Jaké jsou tedy další možnosti? 

Svoboda: My se dnes stále častěji setkáváme s tím, že investoři chtějí stavět kvalitní architektonické stavby, ne z nich jen mít co nejrychleji zisk. Ve 30. letech minulého století v Praze vznikaly celky, které byly budovány významnými architekty. Ta doba se začíná vracet. Myslíte, že jsou na to Pražané připraveni? Lukeš: Ve společnosti je bohužel velmi živá nedůvěra v obor. Lidé se za minulého režimu setkávali v architektuře spíš s destrukcí namísto kvalitních staveb. Architekt bořil a stavěl paneláky. To se musí změnit i tím, že sami architekti budou vůči veřejnosti otevřenější. 

* Kde by mohla Praha začít? 

Lukeš: Třeba těmi veřejnými prostranstvími. Na Staroměstském náměstí bylo dřív obrovské parkoviště. Když se dělala pěší zóna a stavělo se metro, tak se auta vymetla a dnes nám to připadá naprosto normální. To je případ i jiných náměstí, jež dnes slouží jako parking: Malostranského, Valdštejnského, Mariánského či Anenského. Velkou výzvou je i nádherný prostor Pohořelce. 
Svoboda: Zmínil bych ještě plochy železničních nádraží. Žižkov, Masarykovo nádraží či Bubny jsou poslední velké volné oblasti ve vnitřní Praze, které vyžadují velmi citlivé dořešení. Když se dobře vymyslí kombinace bydlení, práce a odpočinku, vznikne část města, která bude žít. A taková by měla Praha dalších desetiletí být. 

Foto popis| Historik architektury Zdeněk Lukeš 
Foto autor| Foto: Michal Šula, MF DNES 

Foto popis| Primátor Bohuslav Svoboda 
Foto autor| Foto: Michal Šula, MF DNES 

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - Praha

 

Rybičky paní Müllerové

13.1.2012 Hospodářské noviny

 

Když před dvaceti lety přišel na Pražský hrad, připadal si jako na Kafkově Zámku. 
Našel tam umakart a úchvatný výhled na Prahu. Po boku dvou prezidentů udělal architekt a historik Zdeněk Lukeš ze Zámku zase Hrad.

Z okna své pracovny má Prahu jako na dlani. Tvrdí, že je to město-mozaika, kterému by neuškodilo víc dobrých současných staveb. Je to příjemný partner k rozhovoru, který nezapře zkušenost učitele a publicisty. Stačí ťuknout a odpověď je vyčerpávající. A přitom se nezdráhá být osobní. Třeba když mluví o tom, jak mu vůně panelákového umakartu přivolává vzpomínku na babičku, když pekla buchty na malešickém sídlišti. 

Chodíte s ním po chodbách Pražského hradu a věci ožívají. „Ke všemu se tu pojí nějaké vzpomínky,“ říká architekt, který pracuje už pro druhého prezidenta. „Tohle měl Václav Havel jako pozadí při svém novoročním televizním projevu,“ vypráví před velkou historickou mapou. „Jenže Slováci protestovali, že na ní chybí Slovensko. Znovu ji chtěl použít po rozdělení republiky, ale když vyšlo najevo, že tam není ani Morava, musel se toho nápadu vzdát.“ Zajdeme do hradního kina, kde si komunistický prezident Antonín Novotný nechával promítat nové filmy. Jako bychom se vrátili o padesát let zpátky. „Teď se tu školí personál,“ říká Zdeněk Lukeš o místě, kde se kdysi cenzurovalo. A na jednom ze schodišť se dozvídám, jak hradní architekt Bořek Šípek narazil s pestrobarevným osvětlením a musel je nahradit bílým… „Na Hradě je pořád co dělat, a hotovo nebude nikdy,“ říká Zdeněk Lukeš. „Například zdivo katedrály se musí kontrolovat pořád. Než ji lešení celou oběhne, trvá to deset let.“ 

* S nedávným úmrtím Václava Havla najednou ožily vzpomínky na listopadové dny roku 1989 a jejich atmosféru. Vás ta doba vynesla do památkového odboru Kanceláře prezidenta republiky. Jednu chvíli v roce 1989 vám zakázali výstavu Žižkovské dvorky, a zakrátko už jste měl k dispozici celý Pražský hrad. Jak to tenkrát bylo? 

Ono to bylo taky tak, že jeden den jsem chodil na nejhorší záchod ve střední Evropě v archivu v karlínské Invalidovně, kde jsem pracoval. Byla to latrína z poloviny devatenáctého století, byla na ní strašlivá zima a muselo se tam jít přes polovinu Invalidovny. Jeden den jsem byl ještě tam, a druhý den jsem chodil na osobní záchod Gustáva Husáka, protože mě s kolegou na Hradě posadili přímo naproti Havlově pracovně a tam byl Husákův záchod se zlatými klikami. Taková to byla proměna. 

* Pamatujete si první den, kdy vás revoluce povolala? 

Samozřejmě. V té Invalidovně jsme měli násypná kamna a já jsem si musel sám nosit ze sklepa brikety. Měl jsem na to vojenské maskáče. A když jsem pak stoupal s putnou po schodech, šlo o život, protože vážila padesát kilo. Chodil jsem přes dvůr pokrytý ledem nebo sněhem, a když jsem skončil, byl jsem umouněný jako kominík. Teplá voda tam netekla, musel jsem si ji ohřát na kamnech. Když jsem tak jednou odnosil to uhlí, vešel krásně oblečený pán a povídá: „Pane Lukeši, my jsme vás za Občanské fórum nominovali do parlamentu a vy teď hned musíte se mnou jet na jednání, kde se to potvrdí.“ Nakonec jsem, naštěstí, v tom parlamentu neskončil. Říkám to jen jako ukázku, jaké najednou nastaly absurdní situace. 

* Ale byl jste v Koordinačním centru Občanského fóra. 

To ano, a zažil jsem tam úžasné, nezapomenutelné věci. Václav Havel později často říkal, že má všechno z té doby jako v mlze. Tak to mám i já, protože jsme tam byli od rána do noci. Pak se ale Havel stal prezidentem, Jiří Dienstbier ministrem a přišli úplně cizí lidé. Někteří tam naskakovali jako na rozjíždějící se vlak. A když se ještě začali hádat, ukončil jsem politickou kariéru a vrátil se do Invalidovny ke svému uhlí. 

* Politika vás nelákala? 

Měl jsem být v parlamentu, ale na poslední chvíli mě vyměnili za paní architektku Alenu Šrámkovou. Jakmile ji zvolili, tak okamžitě rezignovala. To bych neudělal, protože bych měl pocit odpovědnosti. Ale když jsem pak viděl, co se tam děje, nikdy jsem nelitoval. A hlavně, pak jsem dostal nabídku, abych pracoval na Hradě. Ta práce a to prostředí byly tak zajímavé, že jsem se vzdal i Fulbrightova stipendia, které jsem tenkrát dostal na rok do Ameriky. Američani mi nechtěli věřit, že nemám zájem, s něčím takovým se ještě nesetkali. 

* V čem jste viděl na Hradě svoje poslání? 

Čekala nás spousta práce, museli jsme to tu dát dohromady a vytvořit důstojné prostředí. Zlaté období ovšem nastalo až ve druhé polovině devadesátých let, kdy se objevovaly první výsledky. Protože na začátku devadesátých let, kdy všechno bylo státní, se nedala najít firma, která by byla schopna slušně udělat nějakou práci. Všechno se muselo čtyřikrát předělávat. 

* Na Hradě to bylo samý kovral a umakart. A některé prostory měly absurdní využití. Například v Císařské konírně, kde jsou dnes výstavní prostory, byla tělocvična. Mohli jste prostě rozhodnout, že zmizí? 

To jsme mohli. U těch starých struktur, které teprve postupně odcházely, a někteří jsou na Hradě dodnes, protože to byli slušní lidé a dělali svoji práci dobře, tak u těch jsme autoritu měli. Ale problém byl v tom, že jsme si nemohli jen tak vzít nějakého architekta. Soukromé ateliéry se totiž teprve tvořily, jak se starý systém hroutil, a architekti odcházeli z velkých projektových ústavů. S architekty, kteří do té doby pro Hrad pracovali, jsme moc těžko hledali dialog. Tvrdili nám třeba, že se musí zbourat snad nejkrásnější moderní spirální schodiště v Evropě v Tereziánském traktu od Rothmayera, protože je nebezpečné. Tak jsme nechali udělat statický posudek a zjistilo se, že schodiště je v pořádku. Až později nastala situace, kdy jsme mohli říct třeba: „Pane architekte Pleskote, pojďte udělat tohle. A vy, Evo Jiřičná, uděláte tohle. Petře Hlaváčku, budete nám dělat tenhle projekt.“ V tom krátkém čase, než přišel zákon o veřejných zakázkách, který způsobil, že se muselo soutěžit, se mohla dělat přímá zadání. S tím zákonem by se nevypořádal ani Masaryk, protože Plečnik by musel soutěžit o každý detail, který by tu chtěl udělat, a nejsem si vůbec jist, jestli by měl šanci vyhrát. 

* Václav Havel měl ambici, aby to na Hradě co nejvíc žilo. Jak vzpomínáte na ten legendární obrovský koncert v Jelením příkopě? 

O hradní kulturní projekty on se opravdu hodně zajímal. Často jsme o nich mluvili. Moc ho mrzelo, že Hrad je večer úplně mrtvý, a tak chtěl udělat něco, co by přilákalo mladé lidi. To byla voda na mlýn tehdejšímu řediteli kulturního odboru Martinu Mařanovi, který byl velký nadšenec. A tak sezval kapely z celé Evropy, bylo to tak trochu etnické a přišlo sem snad deset tisíc mladých lidí. V zásadě se to vydařilo a kromě pár kuřáků marihuany nebyl žádný malér. Ale bylo tu pár stížností, dokonce paní Železná prý kdesi na Ořechovce nemohla spát, a tak se toho v prezidentské kanceláři polekali a podobná akce už se neopakovala. 

* Teď, po Havlově smrti, bývalý hradní architekt Bořek Šípek znovu připomněl jeho přání, aby se Jelení ulice u Hradu zastavěla. Co jste si myslel o prezidentově vizi v podobě vesničky, kde by každý stát Evropy měl svůj domek? 

To vymysleli spolu s Šípkem, ale až těsně poté, co Havel jako prezident skončil. Přišlo mi to jako nešťastný nápad. Nejvíc ho zklamalo, když jsem mu řekl, že dvě takové vesničky už existují, protože to vůbec netušil. Jedna je někde u Bratislavy a druhá v Malmö ve Švédsku. Ani jedna se nepovedla. V Malmö vznikl celek, který vůbec nedrží pohromadě, každý pes jiná ves. Některé z těch domků jsou dodnes prázdné. Kolem jsou moderní švédská sídliště, která jsou mnohem lepší než tenhle kočkopes. V Bratislavě je to úplně špatně, protože tam chtěli po každém z těch zahraničních architektů jakýsi folklor. 

* Co nového se teď na Hradě děje? 

Loni se zjistilo, že v Jižních zahradách ve velké hloubce praskla historická kanalizace a voda prosakuje a způsobuje pohyby celého svahu, takže může dojít k sesuvu. Rozhodli jsme tedy, že zahrady na rok a půl zavřeme a vpustíme tam těžkou techniku. A tak mě napadlo, že při té příležitosti můžeme dodělat věci, které dříve z nejrůznějších důvodů dodělat nešlo. 

Je tu například Plečnikova vyhlídka. V šedesátých letech s ní měli nějaké statické problémy, tak ji místo opravy zbourali a postavili jinou, mnohem menší. Naštěstí máme v archivu krásné fotky a perfektní plánovou dokumentaci, takže vše obnovujeme podle Plečnika. 
Obnovili jsme i pavilonek u Tereziánského křídla, zvaný Ptačinec. Za Husáka tam místo něj postavili přísně tajnou trafostanici, desetimetrovou příšeru, se kterou jsme si nevěděli rady. Dáme zpátky i Plečnikovu lampu, podle níž se vyrábí kopie. Až se zahrady někdy v červnu otevřou, budou vypadat opravdu jako za Plečnika. 

* Nebude ten Hrad jednoho dne prostě hotov? 

To nebude nikdy, i když jsme opravdu hodně postoupili. Za Havla se opravilo tak pětatřicet až čtyřicet procent. Za Klause přibylo asi stejné množství. Ale pořád ještě je takových patnáct, dvacet věcí, které čekají na éru budoucího prezidenta. Třeba purkrabství, to je ta budova, kde býval za komunistů dům dětí. Pak domek prezidenta v Královské zahradě. Také takzvaný stájový dvůr s renesančními domečky, které by se daly využít. Dále jízdárenský dvůr a pseudogotický Mockerův dům vedle Jiřského kláštera, kde by mohla být krásná expozice. 

* Pracujete už pro druhého prezidenta. Řekl byste, že oba po sobě chtěli nechat pomník? 

Oba shodně chtěli, aby se lidé na Hradě cítili dobře a měli tu zázemí. Dneska nám to připadá samozřejmé, ale když jsme sem v devadesátém roce přišli, byl tady jeden funkční smradlavý záchod vedle katedrály. Dneska jich tu máme asi patnáct nebo dvacet. Chtěli jsme tu mít kavárny, restaurace. Spousta kolegů, i z oboru, nám vyčítala, že z Hradu hodláme udělat Disneyland. Pozastavovali se i nad tím, že do Zlaté uličky plánujeme obchody, a ne nějaké muzejní expozice. Jenže Hrad byl vždycky živý, tady se především bydlelo. To až za komunistů tu zbylo jen pár bytů pro zaměstnance. Tohle chtěli napravit oba prezidenti. A potom taky chtěli, aby všechny opravy byly provedené kvalitně. To dnes funguje čím dál lépe. Firmy se snaží, pracovat pro Hrad je pro ně prestižní. 

* Je mezi oběma prezidenty přece jen nějaký rozdíl? 

Možná v tom, že Václav Havel pořád měl pocit, že tady po sobě musí zanechat nějaké stavby, což se mu povedlo. Za mimořádně vydařené bych považoval oranžerii Evy Jiřičné a tunel Josefa Pleskota v Jelením příkopu. Kdežto Václav Klaus podobné ambice nemá. Jemu jde spíš o to, aby byly věci opravené v nejvyšší možné kvalitě. 

* Nazval byste Ruzyň letištěm Václava Havla? 

S Václavem Havlem jsem léta spolupracoval, dobře jsem ho znal a velice jsem si ho vážil, i se všemi jeho chybami. S pojmenováním letiště po něm žádný problém nemám. Je to rozhodně lepší než přejmenovávat něco, co nese léta vžitý název. Jako třeba u nás na Letné Belcrediho ulici na ulici Milady Horákové. Stejně všichni dál říkají Belcredka. Vůbec bych ale neřešil, jestli Havel rád lítal nebo ne. Dneska už taky nikdo neřeší, jestli Masaryk měl pozitivní vztah k vlakům. Třeba je nesnášel, a přesto se po něm jmenuje nádraží. 

* Pražský magistrát má mít od poloviny ledna komisi architektů, která bude vytvářet vizi rozvoje města. Nebudete v ní? 

Já ne, ale lidé, kteří v ní jsou, byli členy iniciativy, která vznikla před volbami a pak trochu vyšuměla do ztracena. Nějaká koncepce rozvoje města by určitě být měla. Měl by existovat soupis priorit, co hlavní město chce. Jestli chce propojit letiště s městem kolejovou dopravou, což je ve velkých městech běžné. Nebo kam s Muchovou Epopejí. A taky, kde se v Praze mohou stavět mrakodrapy. Václav Havel vždycky vodil návštěvy na rampu u Hradu a říkal: „Na Pankráci se musí stavět další výškové budovy. Nesmíme se toho bát.“ Ale ke konci života už se na to tak optimisticky nedíval. 

* Vy vždycky říkáte, že jste nostalgik, ale zároveň nejste pro to, aby se všechno zachovávalo. Kde je hranice, kam až jít? 

V Praze je oproti jiným městům obrovské množství národních a kulturních památek a ty jsou takřka nedotknutelné. Ale hodně záleží na výkladu památkáře. I když je budova z památkových důvodů nedotknutelná, nedá se někdy dodržet všechno. Tak třeba Müllerova vila v Praze je zrestaurovaná do posledního detailu. Akurátní paní Müllerová měla dokonce přesný seznam akvarijních rybiček a architekt Václav Girsa obsah akvária podle něj obnovil. Právě tak měla majitelka i seznam rostlin, takže když se obnovovala zahrada, vědělo se přesně, co nakoupit. Ale koksem jako původně už se v Müllerově vile netopí. 

* Zbořil byste ten dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice, který teď vzbuzuje vášně? 

Já bych se ani na Václavském náměstí nebál současné architektury. Ten rohák není památkově chráněný. Je to jeden z domů, který může být zbořen, ale za předpokladu, že tam vznikne nějaká velmi kvalitní architektura. Překvapuje mě, že se podepisují petice, a nikoho z médií nenapadne zajít za architekty, kteří navrhli ten nový rohák. A nikdo se nezajímá ani o investora, o kterém vím, že je slušný. Praha je jedinečná tím, že se tu styly prostupují a vytvářejí úžasnou mozaiku, v níž je zastoupeno i dvacáté století se svou secesí, kubismem, konstruktivismem, funkcionalismem. Každá doba má své skeptiky, kteří říkají: „Musíme to zastavit, protože my už nedovedeme udělat nic tak dobrého jako předchozí generace.“ Ale já k těm skeptikům prostě nepatřím. Tvrdím, že i dnes se dá udělat stavba, která do té mozaiky může přispět a získat prestiž. 

* Jako se to povedlo Tančícímu domu? 

Například. Viděl jsem po Praze chodit turisty s renomovanými průvodci, kde byl ten dům vyobrazen na obálce. To svědčí pro názor, že se naše hlavní město nemusí současné architektury bát. A že by mělo víc zvát zahraniční architekty. 

* Umíte si představit, že by se zbourala budova Dopravního podniku v ulici Na Bojišti, která svou temnou masou ničí pohled na Prahu z Hradu? 

Když ten dům podle návrhu Fragnerova žáka, architekta Vratislava Růžičky, v sedmdesátých letech rostl, nevypadal tak špatně. Jenže jakmile jeho vyzděný skelet obložili plechem, najednou se z něj stala černá bedna. Když jsem vedl poradní sbor primátora Kasla, zajímali jsme se o to, jestli by budova nešla aspoň snížit, ale to odmítli, protože v horních patrech mají svůj dispečink. Vadí i bývalý Palác kultury na Vyšehradě. Někdo si myslí, že to je nějaký pomník komunismu, ale je to stavba, jaké se tehdy stavěly v celé Evropě. I v Londýně mají takové kulturní centrum. Sama ta architektura není špatná, ale ční tam jako nějaký knedlík. 

* Nestává se, že z ideologických důvodů odmítáme i jinak přijatelné stavby? 

Období následující se vždycky dívá s despektem na to, co bylo těsně předtím. A pak nastoupí mladá generace, která to začne obdivovat. Dnes se některým studentům architektury líbí baráky Karla Pragera ze sedmdesátých a osmdesátých let. Nová scéna Národního divadla v Praze jim třeba připadá jako ty skleněné fasády, kde pulzuje světlo, jaké se dělají ve světě. Až když jim řeknu, že za těmi skleněnými tvárnicemi je kamenné průčelí a že se tam dostaly až dodatečně kvůli zvukové izolaci, tak jejich nadšení opadne. Oni taky žijí v jakési iluzi, protože tu dobu nezažili. Často slyším názor: Ti architekti museli být stateční, když tohle prosadili! A já jim vysvětluju, že tenkrát schvalovalo ÚV KSČ každý záchodek. Bylo nemyslitelné, aby nějaký architekt udělal něco natruc. 

* Změnil jste názor na některé stavby? 

Přiznám se bez mučení, že jsem stavby, jako je Žižkovská televizní věž nebo Nová scéna, neměl rád, protože jsem znal pozadí. Například to, že kvůli televizní věži doslova sesypali starý židovský hřbitov na jedno místo, aby jim nepřekážel. Ale musím říct, že i my jsme měli ideologické klapky na očích. A že vidím, že stavby, které mě kdysi dráždily, mají určité hodnoty, které jsem předtím nevnímal. Takže pravda je někde uprostřed a některé své názory bych korigoval. 

* Dokázal byste dnes vzít na milost panelák? 

Moje babička bydlela na sídlišti v Malešicích, později na Zahradním Městě, a já jsem k ní často jezdil na víkend. Lidé si to tam moc pěkně ozelenili a byt byl atypický, s velkými místnostmi. Když dnes přijdu někam do paneláku a ucítím tu specifickou umělohmotnou vůni bytového jádra, vybavím si samé hezké vzpomínky. Ale začalo mi to vadit v momentu, který zachytila asi nejlépe Věra Chytilová ve svém filmu Panelstory. U nás totiž došel někdejší sen meziválečné avantgardy o standardizaci výstavby do absurdních konců. Paneláky se stavěly na tak obrovském území, v takovém množství a s tak malou variabilitou, že ta místa přestala být městem a stala se sídlištěm. I s latentně ukrytým nebezpečím, že se z toho může stát ghetto. V Berlíně jsem viděl, jak paneláky kvalitně zadaptovali ve snaze udržet v nich nižší střední třídu. Ale věžičky, stříšky nebo ostře barevné fasády, to žádné řešení není. 

* Novináři vás vždycky tlačí, abyste řekl, jaký dům byste si postavil pro sebe. Nemáte dojem, že ve velkých městech by se mělo bydlet spíš v bytech? 

Celý život bydlím na Letné, kde jsem šťastný. Je to krásné místo k bydlení, hned vedle Stromovky a Letenských sadů. Byt mi vždycky vyhovoval, ale někdy jsem si představoval, jak bych to řešil, kdybych si mohl postavit vlastní dům. Představoval jsem si dům v japonském stylu. Jen přízemí s velkým atriem. Anebo by se mi líbilo mít dům částečně vytesaný do nějakého útesu, a tam bych si vytvořil vlastní svět. Možná že mě k tomu inspirovala slavná vila italského básníka Curzia Malaparteho na ostrově Capri. Znal jsem ji z Godardova filmu Pohrdání, kde na střeše té vily ležela Brigitte Bardotová. To jsou takové sny, které se nikdy nesplní. 

Se zákonem o veřejných zakázkách by se nevypořádal ani Masaryk, protože Plečnik by musel soutěžit o každý detail. 

Václav Havel vodil návštěvy na rampu u Hradu a říkal: „Na Pankráci se musí stavět další výškové budovy.“ 

ZDENĚK LUKEŠ (* 1954) 

Architekt, historik architektury, odborný publicista, vysokoškolský pedagog. Absolvoval architekturu na ČVUT v Praze. Do roku 1990 pracoval v archivu architektury Národního technického muzea. Od roku 1990 v kulturní sekci, později v památkovém odboru Kanceláře prezidenta republiky na Pražském hradě. Je autorem a spoluautorem moha projektů, například výstav Josif Plečnik a Deset století architektury na Pražském hradě nebo Český architektonický kubismus v Galerii J. Fragnera (a dále v řadě světových metropolí). Autor mnoha knih a výstavních katalogů. Vyučoval na VŠUP, Technické univerzitě v Liberci, nyní na New York University Prague. 

Foto autor| Foto: David Turecký

 

Nejkontroverznější stavba roku

5. 9. 2011 Euro


Průměrnou a nezajímavou stavbu nahradíme výjimečnou architekturou, tvrdí skupina Flow East.

Osud domu na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice znepokojuje obdivovatele pražské architektury už řadu měsíců. Ke Klubu za starou Prahu, který s kritikou plánované demolice přišel jako první, se přidali odborníci i laičtí milovníci pražských staveb. Investora kritizují za úmysl zbořit „zcela zdravý a funkční“ dům, který navíc stojí v Pražské památkové rezervaci zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Dům sám ale kulturní památkou není a v názorech na jeho uměleckou hodnotu se odborníci liší. 

Besserovo rozhřešení 
Definitivní rozhodnutí o tom, že stavba smí být zbořena, aby na jejím místě vyrostl zbrusu nový polyfunkční dům, padlo letos v květnu. Tehdy se ministr kultury Jiří Besser (TOP 09) přiklonil k doporučení rozkladové komise. 

Rozhodování o budoucnosti domu s číslem 47 a sousedního pozemku s torzem Akciové tiskárny ale trvalo dva roky a během nich se projekt investorské skupiny Flow East měnil. Nejprve se proti jejím plánům postavil Národní památkový ústav, podle kterého by nová stavba polyfunkčního domu upozaďovala sousední fasádu hotelu Jalta a nepřiměřeně by převyšovala okolní zástavbu. 

Firmě Flow East nezbylo než projekt přepracovat a znovu jej předložit památkářům. Ti si vyžádali několik dalších úprav a doporučili magistrátu, aby o stavbě jednal. V polovině roku 2010 magistrát vydal souhlasné stanovisko s tím, že si vymínil dodržení deseti podmínek – mezi nimi například zachování torza fasády bývalé Akciové tiskárny v Opletalově ulici. Jenže pouhého půl roku poté ministerstvo kultury ve zkráceném přezkumném řízení rozhodnutí magistrátu zrušilo. 

Další zlom ale přišel jen krátce nato – protože šlo o zkrácené řízení a zúčastněné strany neměly možnost vznést připomínky, doporučila rozkladová komise ministrovi, aby závěry předchozího řízení zrušil. Její doporučení Besser respektoval, což prakticky znamená, že od května už nestojí investorovi nic v cestě. 


Žádní nováčci 
Skupina Flow East není širší české veřejnosti příliš známá. Není tu přitom žádným nováčkem – v Česku působí už od roku 1993. 
Její zakladatel a šéf James Woolf má české kořeny, takže není divu, že do tehdejšího Československa vyrazil záhy po revoluci. Spolu se svými kolegy se v zemi, která stála na počátku ekonomické transformace, zajímal o nemovitosti. Nakupovali je na aukcích i od soukromých vlastníků, kteří už je stačili restituovat. Dnes jejich firmě patří celá řada významných budov v centru metropole. Jde například o Palác Ericsson v Karlově ulici, kde dnes sídlí Polský institut a firma Swarovski, nebo barokní Richterův dům na Malém náměstí. Do portfolia firmy patří i několik budov na Václavském náměstí – neobarokní Fórum, které stojí na rohu náměstí a Jindřišské ulice, a především Hotel Jalta sousedící s domem číslo 47. „Věnovali jsme těmto stavbám velkou péči, když jsme je pečlivě rekonstruovali,“ tvrdí Woolf, který ale nevidí důvod, proč stejně přistupovat také k nárožnímu domu s číslem 47. Na jeho fasádě jsou četné praskliny, které se navzdory jeho snaze nedaří odstranit. „Ten dům není ničím výjimečný. Argument, že jde o ‚zdravou‘ budovu, neobstojí. Václavské náměstí si zaslouží stavbu, která bude patřit mezi to nejlepší, co vzniklo na počátku 21. století,“ myslí si Woolf. Nutno dodat, že stejný názor má i část odborníků. Za průměrný tento dům označil například historik architektury Zdeněk Lukeš. 
Woolfova firma koupila dům s číslem 47 v roce 1994, v roce 2003 pak do jejího portfolia přibyl sousední Hotel Jalta a o další tři roky později také bezprostředně sousedící torzo bývalé Akciové tiskárny, která je cenná prvky geometrické secese. Na místě poslední zmíněné nemovitosti plánoval Woolf vybudovat další hotel. Když ale přišla krize, která český hotelový trh tvrdě postihla, změnil plány. Jako nejlepší řešení se mu zdálo vytvoření jedné velké stavby – polyfunkčního domu. Ta má být propojena také s Hotelem Jalta – jeho hosté mají mít přístup přímo do fitness centra, které má v nové budově vzniknout. 
Kromě domu číslo 47 a části secesní tiskárny, z níž má zůstat zachována jen fasáda, čeká demolice i budovu ve dvoře, která nyní slouží jako kuchyně pro hotel. 

Spor o věžičku 
Stavbu s číslem 47 firma koupila už roku 1994. Většinu prostor dnes zabírají kancelářské prostory – nejvýznamnějším nájemníkem je skupina CPI Group Radovana Vítka, sídlí v ní ale například i právní firma Rybář, Soppé & Partneři, přízemí pak zabírá obchod Yves Rocher. 

Naším úmyslem je vybudovat zde moderní polyfunkční budovu, která bude splňovat současné požadavky,“ tvrdí Woolf. Míní tím především flexibilní kancelářské open space prostory, do kterých by se mělo vejít až 500 lidí. Prosklená budova má mít tři podzemní patra a devět nadzemních. Přesto prý nebude okolní zástavbu převyšovat. Novým prvkem ale bude věžička, typická pro nárožní budovy – a do té se vejdou další kanceláře. 

Právě nový prvek v nejvyšším patře budovy se stal bodem sporu mezi odborníky. Zatímco historik architektury Zdeněk Lukeš se domnívá, že k nárožním budovám jisté převýšení zkrátka patří, oponuje mu jiný teoretik architektury, Rostislav Švácha. Podle něj architekti v minulosti o Václavském náměstí přemýšleli jako o celku. „Domy blízko Národního muzea jejich autoři věžemi nevybavili – nemá ji ani palác Fénix/Blaník od Josefa Gočára, ani Dům módy, ani jiné stavby v horní části náměstí. Jejich projektanti totiž věděli, že by věžovým motivem konkurovali kupolím a věžím Národního muzea, jehož dominantní postavení musí zůstat zachováno,“ vysvětluje Švácha. 

Podle Woolfa nejsou věžičky ničím novým a nová budova navazuje na historický kontext. Původní stavba věž kdysi skutečně měla. Šlo ale o budovu, která zde stála od roku 1880, tedy ještě předtím, než v čele Václavského náměstí vyrostlo Národní muzeum. Po novoklasicistní přestavbě z let 1920 až 1922 o ni přišla. 

Něco jako Tančící dům 
Architektonický návrh pro skupinu Flow East zpracovala nadnárodní architektonická společnost Chapman Taylor. Ta už v Česku projektovala řadu budov a interiérů. Mezi její díla patří třeba nová podoba obchodního domu My na pražské Národní třídě a obchodního centra Eden v Praze 10, část interiérů v Paláci Flora či Metropole Zličín. Podílela se také na návrhu rezidenčního projektu Prague Marina. 

Woolf věří, že díky projektu polyfunkčního domu, který architekti z Chapman Taylor připravili, Václavské náměstí doslova „rozkvete“ a že sem plán přinese výjimečnou stavbu počátku 21. století. Budova, kterou navrhli, prý „kombinuje sílu linie svatovítské katedrály se světlem hořící svíce a obrazem pučící květiny, představující znovuzrození Václavského náměstí“. Proto se prý stavbě začalo přezdívat Květinový dům. „Stejně jako se v 90. letech vedl spor o budovu Tančícího domu, vede se nyní pře o náš projekt. Myslím, že to k tomu patří a domnívám se, že naše stavba jednou bude podobně pozitivně hodnocená jako Tančící dům,“ míní Woolf. 

I když prý Woolf spory doprovázející jeho plány očekával, překvapuje ho, že lidé se stejným zápalem neřeší nešvary, které Václavské náměstí na rozdíl od jeho záměru poškozují. „Tím, že jsme zde některé budovy zrekonstruovali a oživili, vyhnali jsme například z některých částí narkomany. Jejich přítomnost a také existence prostitutek a bujení nevěstinců v této lokalitě je velkým problémem. Nám na něm záleží,“ uzavírá Woolf s tím, že se navíc angažuje ve Sdružení Nového Města pražského, jehož nesporným úspěchem je to, že z Václavského náměstí vyhnalo „letáčkáře“ lákající do nočních podniků. 

Foto popis| Bude to druhý Tančící dům. Václavské náměstí si zaslouží výjimečnou stavbu, tvrdí zakladatel a šéf firmy Flow East James Woolf. 
Foto popis| Sporná stavba. Moderní polyfunkční budovou chce investor nahradit dům na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Zatímco Klub za starou Prahu protestuje, odborníci se v názorech liší. 
Foto autor| FOTO - Hynek Glos 

O autorovi| Pavla Kreuzigerová, pavla.kreuzigerova@euro.cz

 

Největší překážkou stavitelů je strach okolí ze změn

15. 12. 2011 Mladá fronta DNES 


PRAHA (švc) James Woolf a jeho firma Flow East vlastní v centru Prahy několik budov, které nechal opravit. Patří mu i dům v Opletalově ulici, jemuž hrozí zbourání. Investoval stovky milionů do budovy Generali na Václavském náměstí 19. „Přestavbami a opravami chceme vytvářet hodnoty a zároveň zachovat krásu památek, které byly často poškozeny již v době komunismu,“ říká Woolf.

* V jakém stavu musí být dům, že už podle vás není jiná možnost než ho zbourat? 

Chceme z každého domu zachránit to nejcennější. Ale mnohdy jsou objekty tak poničeny různými přestavbami, které negativně ovlivňují původní stavbu, že už by se rekonstrukce nevyplatila. 

* Pamatujete dobu, kdy Prahu na mnoha místech hyzdila lešení? 

Praha se od té doby změnila ze zvětralé komunistické éry na prosperující a perspektivní město. Ovšem podlemě je Praha pouze v půli cesty. Chybí tu moderní architektura 21. století. 

* Jaké překážky musí investor překonávat, když chce opravit domy v památkové rezervaci? 

Vize. Je velmi jednoduché držet se jen norem kvůli strachu ze změny. Vemte si třeba Obecní dům. Na přelomu století proti němu také bojovali a dnes je skvostem. Stejně tak Tančící dům. Cílem opravy starých domů je navázat na jejich slávu a budovat tak jakési národní sebevědomí. 

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - Praha